V hlubokém lese, daleko od lidí, žil jednou drvoštěp
a s ním tam žily jeho dvě děti, Jeníček a Mařenka.
Maminku už neměly.
Jednou se drvoštěp vydal do vsi nabídnout dříví
sedlákům.
„Buďte hodné, jako jste byly vždycky, když jsem
byl pryč,“ řekl dětem, než odešel. „Nikam od chaloupky
nechoďte, zítra se vrátím.“
Ale druhý den domů nepřišel, ani třetí den, ani čtvrtý.
Už byl pryč sedm dní a sedm nocí, i rozhodly se děti, že
půjdou tatínka hledat.
Ráno za tmy vstaly. Zatímco Mařenka vařila snídani,
Jeníček se šel umýt k potoku. Měsíček ještě svítil
a křemílky u potoka se v jeho záři leskly jako zlaté
peníze. Jeníčkovi se líbily, nasbíral si jich plné kapsy.
Po snídani se vydali na cestu. Ve vsi nikdy nebyli,
věděli jen, že je daleko za lesem, v tu stranu, kde zapadá
slunce. Nechali se tedy sluncem vést, Jeníček cestou
pouštěl z kapsy bílé křemílky: věděl proč. Šli celý den,
jen za poledního parna si chvilku odpočinuli pod
kapradím a trochu pojedli. Les byl stále temnější
a temnější, ve větvích se ani ptáček neozval, v trávě se
ani jahůdka nezačervenala. A najednou na všechno padla
černá noc.
„Pojď, vrátíme se,“ řekl Jeníček. „Tatínek už je třeba
doma, měl by o nás strach.“
„Jak se chceš v noci vrátit?“ ptala se Mařenka.
„Zabloudíme ještě dál a víckrát se domů nedostaneme.“
„Zpátky trefím,“ pravil Jeníček, „jen co vyjde měsíc.“
Čekali, měsíček vyšel a poslední křemílek, který
Janíček pustil z kapsy, svítil v mechu jako zlatý peníz.
Dali se nazpátek, od křemílku ke křemílku, a za svítání
byli doma.
Ale tatínek nikde. Rozhodli se, že den a noc ještě
počkají. Čekali, čekali, tatínek nešel, i vydali se mu znovu
naproti. Tentokrát si Jeníček zapomněl nasbírat křemílku.
Však na to vyzraji, myslil si cestou, a tu a tam utrousil
na zem drobeček chleba. A zase přišli až do toho němého
a pustého lesa, noc na všechno padla jako černá plachta
a děti se začaly bát.
„Vrátíme se,“ pravil Jeníček.
„Ale jak?“ ptala se Mařenka. „Sypal jsi cestou
křemílky?“
„Něco lepšího než křemílky,“ odpověděl Jeníček.
„Jen počkej, až vyjde měsíc, uvidíš!“
Měsíc vyšel, Jeníček se rozhlíží, uvidí-li v trávě
drobeček, ale kde by se tu drobečky vzaly, ptáci je
všechny sezobali.
Děti byly v koncích. I našly si nocleh v suchém
mechu pod jednou skálou. A že byly hodně utrmáceny,
spaly hned, jak oči zavřely.
Ráno je slunce zašimralo na víčkách, probudily se
a šly dál. Věřily, že teď už do vsi dojdou. Ušly sotva sto
kroků, a najednou se před nimi les otevřel velkou
pasekou. Ranní sluníčko tam v trávě navlékalo korálky
z rosy a první včelky už si povídaly s kytičkami.
Uprostřed paseky stála podivná chaloupka: zdi měla
cukrové, dveře z marcipánu, střechu z perníku a komín
z cukrkandlu. Vedl k ní chodníček z cukrových špalíčků.
U čokoládového holubníku seděli cukroví holoubci. Celá
chaloupka voněla vábněji než deset cukrářských krámů.
Jeníček a Mařenka měli už od včerejška hlad, rozběhli
se k ní, aby všech těch dobrot užili.
Mařenka povysadila Jeníčka, ten vylezl na střechu
a ulomil dvě perníkové tašky. Jednu hodil Mařence, do
druhé se s chutí pustil sám. Když si tak blaženě
pochutnával, ozvalo se z chaloupky: „Bábo, neláme nám
někdo střechu?“ A druhý hlas odpověděl: „I spi, dědku,
nikde ani vzdechu!“ Dětem sousto leknutím zaskočilo
v hrdle. Mařenka se utíkala schovat za chaloupku. Jeníček
si vlezl za komín. Byli tiše, ani nedutali.
Ale Jeníček to dlouho nevydržel. Všude to cukrov
ím tak lákavě vonělo, Jeníček neodolal, vyndal z kapsy
kudlu a uloupl si z komína kousek cukrkandlu.
Jak nůž zaskřípal o komín, ozvalo se z chaloupky:
„Bábo, že je někdo u komína?“
A druhý hlas odpověděl:
„I spi, dědku, to je Meluzína!“
Děti se lekly a zase byly chvilku zticha. Nikde však
se nic nehnulo, všude to vonělo sladkým cukrovím,
i osmělily se a začaly znovu mlsat. Mařenka vylupovala
mandle z marcipánového srdíčka a Jeníček se po střeše
pomalu šoural k čokoládovému holubníku.
Dostal chuť na cukrového holoubka. Natáhl po něm
ruku, a jak se holoubka dotkl, holoubek zavrkal jako živý:
„Vrkú, vrkú,
dej mi ruku s krku,
vrkú, vrkú!“
Jeníček se lekl, div ze střechy nespadl. Odtáhl ruku,
ale holoubek nepřestal křičet:
„Vrkú, vrkú,
ruku s krku,
ruku s krku,
vrkú, vrkú!“
Jeníček skočil dolů, upadl, ale hned se postavil na nohy,
chytili se s Mařenkou za ruce a dali se na útěk.
Přeběhli paseku, ohlédli se a vidí, jak se za nimi
ženou dědek a bába. Jeníček a Mařenka vběhli do lesa,
kličkovali mezi stromy, ale pořád slyšeli, jak za nimi
dědek a bába supají. „Já už nemohu dál,“ šeptal udýchaný
Jeníček. „Jen utíkej,“ pobídla ho Mařenka, „nesmíme se
dát chytit, špatně by to s námi dopadlo!“
Jeníček sebral poslední síly, Mařenka nabrala dechu
a utíkali, jako by jim paty hořely. Na chvilku zmizeli bábě
a dědkovi z očí. Doběhli k potoku, přes potok vedla
lávka. Na druhé straně stál myslivec a mířil na sojku.
Děti přeběhly lávku a volaly: „Honí nás dědek a bába
z perníkové chaloupky!“ Bábu a dědka ještě vidět nebylo,
ale už bylo slyšet, jak supí a vztekle vrčí.
„Honem, děti,“ vzkřikl na ně myslivec, „běžte dolů
podle potoka, já už je zdržím!“
Jeníček a Mařenka se pustili v tu stranu, jak jim
poradil myslivec. Sotva zmizeli za první olší, už doběhli
k lávce dědek a bába.
„Neviděl jsi tu utíkat kluka?“ ptá se bába myslivce.
„A holku?“ ptá se dědek.
„Cože? Že mě bolí ruka, když mám střelit sojku?“
opáčil myslivec.
„Ptáme se tě, zdali tudy neutíkaly dvě děti!“
„Když střelím sojku, že letí? Kdepak, spadne z vršku
jako hruška.“
„Což jsi hluchý? Ptáme se tě na kluka a na holku.“
„A já myslil, že na sojku.“
„Utíkali tudy?“
„Kudy?“
„Tudy!“
„A kdo tu měl utíkat?“
„Kluk a holka!“
„Tudy?“
„Tudy! Na to se tě právě ptáme!“
„A proč jste to neřekli hned? Ba, teď si vzpomínám.
Přešli lávku a utíkali nahoru proti vodě.“
Myslivec poslal dědka s bábou na opačnou stranu.
Dědek a bába se pustili proti potoku, a jestli už neleží,
ještě běží.
Jeníček a Mařenka už neutíkali. Chvilku šli v trávě,
chvilku se brouzdali v potůčku a chladili si nohy. Za
soumraku s hvězdnou večernicí stáli doma před
chaloupkou. Na prahu seděl tatínek, hlavu si držel
v dlaních a vzdychal.
„Tatínku, tatínku!“ volaly děti.
Drvoštěp vyskočil, popadl je do náručí a všem třem
zase bylo dobře.
